Rok 2017: Tři kroky k dospělosti

2017ku bych za sebe mohla shrnout jako rok relativně složitých rozhodnutí a velkých změn. Návrat do ČR, s tím spojená změna práce, a ke konci roku ještě nákup bytu. A tak vstupuju roku 2018 zkušenostmi dospělejší o víc jak ten jeden rok, co právě uplynul. Co mě k tomu vedlo? Jak hodnotím rozhodnutí teď s odstupem? A měli byste konečně dospět i vy? 🙂 (varování: je to trochu delší, ale zvýraznila jsem důležitý věci… )

Nová práce

Hlavním spouštěčem změn bylo finální rozhodnutí opustit Anthill a najít si jinou práci. V Anthillu jsem sice měla dobrou pozici, pěkný plat, formální povyšování co rok, a celou firmu jsem znala jako svoje boty. Byla jsem v jádru dění a se všemi kamarád. Jenže jsem tam začínala jako student, pak jako junior, a i přes formální zvyšování pravomocí a zvětšování týmu jsem měla pocit, že přesto nemám tolik prostoru a důvěřu jednat sama, popřípadě jedna s klienty, jako bych si zasloužila.

Moje šéfová v Anthillu měla neustále pocit, že mi musí ušlapávat cestičku a vše musí jít skrz ni. A to mi už nevyhovovalo, chtěla jsem se naučit prát za sebe a svoje nápady sama.

A tak ve mně uzrálo rozhodnutí, že je čas opustit pohodlné místečko, a začít si jinde budovat více nezávislou pozici. Nešlo tedy jen o to utéct z Anthillu, ale měla jsem jasné představy, jakou práci bych chtěla:

  • práci na straně klienta ve velké korporaci – posledních 6 let jsem pracovala v malých firmách v oblasti B2B a chtěla jsem získat zkušenosti z “druhé” strany
  • firmu, která má co dočinění se zdravím a zdravotnictvím
  • pozici v digitálním týmu, a to ideálně takovou, která je více strategická, než exekuční
  • šéfovou, která bude dbát na work-life balance, ve firmě, kde se neočekává dřepění v kanceláři od 9 do 19hod
  • spolupracovníky, z nichž ale většina bude ochotná sem tam dát nějaký ten přesčas, protože je prostě ta práce tak baví
  • plat (odměny) takové, abych nemusela extrémně klesnout se svým životním stylem

Začala jsem hledat v Dánsku, ale vzhledem k tomu, že se pohybuju v oblasti marketingu, moje lámaná dánština (řečeno optimistikcky) byla pro pozice na lokální úrovni problém. A pro pozice na globální úrovni ve firmách jako NovoNordisk, Lundbeck nebo Coloplast moje zkušenosti, známky ze školy nebo angličtina zkrátka nestačily. Byla jsem z toho trochu otrávená, a nevěděla, jak to řešit. Nakonec přišel nápad to zkusit v ČR.

Ve stejné době jsem na LinkedInu našla dvě otevřený pozice v ČR, které celkem odpovídaly popisu výše. A tak jsem si řekla, že to zkusím.

U obou pozic to šlo mnohem hladčeji než s jakoukoliv pozicí v Dánsku.

Ozvali se téměř obratem od posláním životopisu, první kolo, druhé kolo, třetí kolo. Rozdíly mezi firmami se ale projevovaly hned od začátku:

  • Z jedné firmy jsem nikdy nikoho neviděla, vše byly telefonáty, v druhé jsme vždy měli zapnutou kameru.
  • V jedné firmě šlo o hard-skills (jeden celý telefonát jsme defakto jen projížděli tabulku digitálních hard-skills a já na stupnici 1-5 hodnotila moje znalosti a schopnosti exekuce), druhá firma se spíš zaměřovala na osobnostní rysy atd.
  • Jedna firma s digitálem začínala, druhá měla skvěle rozvinutý B2C digitál, ze kterého jsem se mohla dost naučit, a naopak úplně netknutý digitál pro doktory, kde toho zase vím hodně já.
  • Jeden šéf by seděl ve Švýcarsku, druhá šéfka je certifikovaný kouč.

Dopadlo to dobře, co vám budu povídat. A po 8 měsících v Nutricii musím říct, že ta práce i nadále překonává má očekávání ve všech ohledech zmíněných výše.

Návrat do ČR

Popravdě se mi do ČR nechtělo – výhled diametrálně nižšího platu, tím omezení možností kupovat si nejnovější iPhone a cestovat kdykoliv, kamkoliv, a tím nejkratším, ne nejlevnějším, letem, mě moc nelákalo. V Dánsku se žije pěkně, zdravě, klidně. Je to zkrátka hygge.

Na přijetí práce v Nutricii tak bylo nejtěžší se smířit s návratem do ČR, obzvlášt v době rostoucí nenávisti proti těm pár uprchlíkům, co tu máme, averzi vůči EU, a všeobecně mnohem větší míře negativních myšlenek plujících ČR, než na co jsem byla zvyklá z Dánska (nutno zdůraznit, že možná jedinej důvod, proč mi Dánsko přišlo pozitivnější mohlo být, že jsem místním zprávám nerozuměla a tak žila ve sladké nevědomosti).

Peníze jsem vyřešila tak, že jsem si spočítala, kolik potřebuju na pěkný byt, nedělní brunch, horu svíček, kino, víno s kámoškama, podstatně snížila ambice na nový iPhone a trochu i na cestování, a řekla si o částku, co mi vyšla. Tu jsem nakonec dostala, a navrch služební auto, benefit konto a bonusy, takže nebylo co řešit.

Přesto, že jsem spadla na zhruba 40 % oproti dánskému platu, odprostím-li se od hmotných věcí jako telefony a oblečení, užívám si tu víc, než v Dánsku.

Nesouhlas se sociálně-politickým smýšlením velké části populace mi vynahrazuje to, že se do místního dění a diskuse může zapojit – diskutovat s ostatními o politice, volbách a společenském dění.

Očekávala jsem, že se zapojím zpět mezi známé a kamarády ze školy a z AIESEC, a že se tu proto budu cítit jako doma. Realita ale předčila mé očekávání. Především v práci jsme si rozsah svých známostí a jejich efekt na mou práci vůbec nedokázala představit. Praha je zkrátka malá, a setkávat se na každém kroku se známými podstatně usnadňuje a zpříjemňuje jakoukoliv spolupráci a navazování partnerství v businessu. Pomáhá to tak mnohem efektivněji pracovat, protože si obě strany navzájem věří, znají se, a chtějí win-win spolupráci. Na to, že jsem v Dánsku strávila 6 let studiem a prací, takovou síť kontaktů jsem tam zdaleka neměla.

Cítím se tady v Praze tak mnohem víc jako doma a silná v kramflecích. Na každém rohu potkám známého.

Koupě bytu

A tak jsem v ČR od června tak spokojená, že jsem 28.12. podepsala rezervační smlouvu na byt 🙂 Spousta novinářů a kamarádů sice varuje, že ceny jsou vysoko (což jsou), ale nejdříve klesnou cca v roce 2020, když lidem, kteří si vzali hypotéky za příznivých sazeb 1,79 %, začnou končit fixace. Budou-li v té době sazby třeba kolem 4 %, může se stát, že nebudou mít na splácení, a na trh tak přijde více bytů. Jenže si to spočítejme, čekat na 2020 znamená:

  • platit ještě 2 roky nájem –> vyhodit tedy dejme tomu 240 000 CZK na nájmu
  • místo sazby třeba 2,7 % mít sazbu 4 % na dejme tomu 3. milionové hypotéce –> připlatit si na úrocích kolem 750 000 CZK, neboli cca 2 000 CZK měsíčně

Celkem bych tedy čekáním na rok 2020 ztratila téměr 1 000 000 CZK navíc oproti koupení bytu teď.

Cena bytů by tedy musela klesnou alespoň o 20-25 % proti současnému stavu, což jestli se stane, tak celkově budeme mít jako země nejspíš dost velký problém a jiné starosti.

A tak jsem se upsala koupit byt. A rekonstruovat. Článek o tom až bude byt převeden v katastru.

Vyhlídky na 2018

V první půlce roku mě čeká především rekonstrukce koupeného bytu. A stěhování. A s tím spojené šetření tak. A tak spíš než o změnách a velkých rozhodnutích čekám, že rok 2018 bude o tom stabilizovat svůj život v ČR. Najít si oblíbené fitko, přestat chodit na večeře do fast foodu a raději si doma vařit, na výlety jezdit autem po ČR spíš než do exotiky letadlem – no prostě mě čeká úplně dospělácký zopdovědný rok 🙂

A co vy, posunul vás rok 2017 směrem k dospělosti? 🙂

 

9 months ago

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *